Generál Erwin Rommel, Hitlerův oblíbenec, získal – nejen v Německu – nemalou pověst už jako velitel 7. tankové divize při tažení ve Francii v roce 1940. O rok později ho führer poslal do severní Afriky, aby zastavil britský postup do Libye. Rommel to dokázal a díky mobilnímu vedení ofenzivy v duchu zásad blitzkriegu zatlačoval Brity zpět do Egypta. Vrchní velitel britských sil v severní Africe generálporučík Auchinleck se zejména obával, aby se Afrika Korps nezmocnil Tobrúku jako klíčové zásobovací základny. Koncem července poslal svým velitelům a náčelníkům štábů směrnici, v níž je upozorňoval, že Rommelova pověst neporazitelného vojevůdce reálně ohrožuje morálku britských vojáků. Nakonec Britové pojali úmysl se ho zbavit. V předvečer své další ofenzivy – Operace Crusader – vyslali k africkému pobřeží speciálně vycvičené 11. (skotské) komando, které se vylodilo z ponorek za nepřátelskými liniemi s úkolem zaútočit přes poušť na Rommelovo velitelství. Zároveň měly první nově vytvořené týmy SAS při své historicky první akci seskočit padákem poblíž nepřátelských letišť a vyřadit německé letouny na zemi. Autor na základě rekonstrukce faktů a výpovědí přímých účastníků objasňuje, že tyto akce byly v důsledku chybného plánování, neschopnosti vyšších článků velení i nedostatečné informovanosti účastníků předem odsouzeny k neúspěchu. Příslušníci komanda a skupiny SAS netušili, že jdou do akce hraničící se sebevraždou, ale díky jejich udatnosti byl tento případ – řečeno autorovými slovy – „jako mnohokrát v dějinách Británie – očištěn od hanby“.